Tak jako v každém oboru lidské činnosti, tak i ve vývoji automobilismu nevedla
cesta k vytouženému cíli pouze jedním směrem. Občas sešla do zákrutů, dnes už
jen těžko pochopitelných. Automobil, tak jak jej známe dnes, naprosto funkční
a dokonalý, jak po stránce technické tak i estetické, měl občas tvář, jakou si již dnes
neumíme ani představit.
Bylo to hledání systémem pokus-omyl, anebo snaha o skutečnou výstřednost,
která měla upoutat koupěchtivé zájemce? Pojďme se dnes zastavit u několika
takových zákrutů, jež většinou končily ve slepé uličce.
Pomineme počáteční pokusy z konce 19. století, kdy se hledalo, jaký pohon by byl nejvýhodnější. Pochopitelně první pokusy patřily páře. Ukázalo se, že je to až příliš nákladné a nepraktické a tak přišla na řadu elektřina. Pohon elektrickými monočlánky byl příliš složitý a umožňoval jen malý dojezd. Po zkouškách s petrolejem nakonec zvítězil pohon motorem benzinovým. Na obrázku De Dion - Buton Victoria 1894. Model od firmy RIO.
Měl schopný benzinový motor, ale nevěděl jak ovládat přední kola, tak si pan Benz v roce 1886 pomohl tříkolkou. A tak již první reprezentant tohoto směru byl trochu výjimečný vzhledem k budoucí linii vývoje.
Bylo to v uvedeném roce a tím prvním vozidlem byla Benzova tříkolka. Motor se ujal a dál vyvíjel, ale tříkolové vozidlo bylo velmi nepraktické. Špatně se řídicí pákou ovládalo, v zatáčkách nedrželo stabilitu a proto další Benzův typ má (podobně jako jeho konkurent Daimler) v roce 1886 čtyři kola. Tím pan Benz tři kola definitivně opustil.
Navzdory této počáteční špatné zkušenosti, nedala se řada výrobců té doby od tohoto experimentu, který se neprosadil, odradit a dál zkoušela tříkolku jako řešení. Přesto i po vynálezu volantu dál někteří výrobci setrvávali na řešení tříkolovém. Jmenujme za všechny například italskou firmu Bernardi, která v roce 1896 umístila třetí kolo dozadu jako hnací. Nebo německý Cyklon, či britskou firmu Morgan, která ve 20. letech uvedla několik typově zajímavých tříkolek, aby pak licenci prodala francouzskému Darmontu.
Foto: Ing. Rudolf Kocourek a Jiří Neruda